Definice a cíle tanečně pohybové terapie
Definice tanečně pohybové terapie
Tanečně pohybová terapie (TPT) je definována jako psychoterapeutické užití pohybu v procesu, který podporuje emoční, sociální, kognitivní a fyzickou integraci jedince (www.adta.org). Podobně definuje TPT britská ADMT UK: TPP (tanečně pohybová psychoterapie) je psychoterapeutické užití pohybu a tance, které umožňuje kreativní zapojení jedince do procesu, v němž je podporována emoční, kognitivní, fyzická a sociální integrace jedince (Meekums, 2002, s. 4).
Slovo tanec reprezentuje v TPT veškeré neverbální projevy jedince, které mají komunikační potenciál. Neverbálními projevy rozumíme veškeré pohybové akce, které odrážejí aktuální prožívání daného člověka a jeho zkušenost s vnějším světem.
Neverbální projevy každého člověka vytvářejí jeho vlastní, osobitou „choreografii“, ve které je obsažena jeho minulost, přítomný okamžik i záměr, odkazující k budoucnosti. Na kontakt mezi lidmi lze pak pohlížet jako na spontánní improvizace, během nichž se oba subjekty vzájemně ovlivňují.
Taneční terapeut neučí pacienta určité pohyby či „kroky“. Nepoužívá ani určité pohyby k záměrnému vyvolání emoce. Pohyb je zde přednostním prostředkem pro navazování terapeutického vztahu a vyjadřování vnitřního prožívání (Chaiklin, 1975, Stanton-Jones, 1992, s. 4). Tento „pohyb“ pak tedy nazýváme tancem, neboť nemá pouze funkční úroveň, ale nabývá úrovně (pre)symbolické, expresivní, komunikační.
TPT je řazena mezi tzv. expresivní terapie neboli terapie uměním (arts therapies), neboť pracuje s formou uměleckého vyjádření – s tancem. Nutno však zdůraznit, že estetická složka tance ustupuje při jeho terapeutickém užití (v jistém slova smyslu) do pozadí. Nejde totiž přednostně o to, vytvářet pohyb „krásný“, ale pohyb a tanec vycházející z vnitřního prožívání.
Cíle tanečně pohybové terapie
Při využití principů a metod TPT v oblasti rozvoje osobnosti a primární prevence není cílem „léčba“ jako taková. TP terapeut si v této oblasti klade cíle jako např. uvolnění, vyvážení stresujícího životního stylu, uvolnění kreativity, sebepoznání a seberozvoj a s tím případně spojené zlepšení vztahů či profesních dovedností (např. hereckých, tanečních, prezentačních, manažerských, atd.). Oproti tanečním lekcím a hodinám terapeutického tance či kreativního pohybu (které mohou mít obdobný efekt) využívá TP terapeut k dosažení těchto cílů specifické principy a metody TPT a používá je cíleně (s vědomím jejich potenciálu a limitů), kreativně a v kontextu aktuálních potřeb a probíhajícího procesu.
Pro použití TPT jako léčebného prostředku (psychoterapie) popisuje Stanton-Jones (1992, s. 93) tři cílové oblasti:
1. Cíle na pohybové úrovni
Jedná se o reintegraci psychických a fyzických aspektů emoční zkušenosti. K těmto cílům patří např. revitalizace, aktivace, zvýšení motivace, podpora formování zdravého tělového obrazu, zvýšení sebe-synchronie a podpora organizovanosti v pohybu (či alespoň zmírnění dezorganizace, která se vyskytuje ve spojení se závažnou psychopatologií), rozšíření pohybového repertoáru a zpřístupnění nových, autentických a adaptivních způsobů interakce s okolím (adaptačních mechanismů).
Slovo tanec reprezentuje v TPT veškeré neverbální projevy jedince, které mají komunikační potenciál. Neverbálními projevy rozumíme veškeré pohybové akce, které odrážejí aktuální prožívání daného člověka a jeho zkušenost s vnějším světem.
Neverbální projevy každého člověka vytvářejí jeho vlastní, osobitou „choreografii“, ve které je obsažena jeho minulost, přítomný okamžik i záměr, odkazující k budoucnosti. Na kontakt mezi lidmi lze pak pohlížet jako na spontánní improvizace, během nichž se oba subjekty vzájemně ovlivňují.
Taneční terapeut neučí pacienta určité pohyby či „kroky“. Nepoužívá ani určité pohyby k záměrnému vyvolání emoce. Pohyb je zde přednostním prostředkem pro navazování terapeutického vztahu a vyjadřování vnitřního prožívání (Chaiklin, 1975, Stanton-Jones, 1992, s. 4). Tento „pohyb“ pak tedy nazýváme tancem, neboť nemá pouze funkční úroveň, ale nabývá úrovně (pre)symbolické, expresivní, komunikační.
TPT je řazena mezi tzv. expresivní terapie neboli terapie uměním (arts therapies), neboť pracuje s formou uměleckého vyjádření – s tancem. Nutno však zdůraznit, že estetická složka tance ustupuje při jeho terapeutickém užití (v jistém slova smyslu) do pozadí. Nejde totiž přednostně o to, vytvářet pohyb „krásný“, ale pohyb a tanec vycházející z vnitřního prožívání.
2. Zlepšení interpersonálního fungování
K tomu slouží zejména skupinová forma TPT. Dosažení tohoto cíle napomáhá např. sdílené vedení, kdy každý člen skupiny má možnost nabídnout skupině vlastní expresivní pohyb a skupina tento pohyb opakuje (viz výše). To poskytuje pocit osobního významu a autonomie, zároveň ten, kdo pohyb nabízí, dostává od ostatních pohybovou zpětnou vazbu – skupina mu vytváří „zrcadlo“. U těch, kteří pohyb následují, je takto podporována neverbální empatie. Tyto cíle podporuje také kooperace ve skupině při vytváření společného pohybu. Dále umožňuje TPT rozvoj smyslu pro střídání rolí, učení nápodobou či rozvoj pocitu sounáležitosti (např. pomocí synchronie, rytmu, vytváření komplementárních pohybů atd.).
3. Zpřístupnění důležitých emočních témat a jejich vyjádření
případně zpřístupnění obsahů nevědomí a jejich reintegrace do vědomí – u pacientů s dobře strukturovaným self. Jedná se o práci s emočně významnými tématy. Základem této práce je vytvoření bezpečného prostředí, ve kterém je možno tato témata oslovit. K tomu je používán skupinový pohyb, fantazijní obrazy, symboly, metafory a podobně. TPT (a expresivní terapie vůbec) mohou v tomto ohledu nabídnout neposuzující prostor, kde je možné pomocí symbolů a metafor vyjádřit i jinak obtížně přístupné emoce.